- kniha@cestyzastestim.cz
- Předprodej knihy Naše Cesty za štěstím začíná již 3.10.!!
Zbrusu nové cesty, tentokrát ve dvou
Naše Cesty za štěstím
Ukázka z knihy - Turecko
Křižovatka pokladů
Hádanka: Co se stane, když smícháte naši zvědavost, adrenalin a touhu po dobrodružných objevech? Odpověď: Stane se putování Tureckem ve vší jeho kráse i ohavnosti. Od severovýchodu až po jihozápad země jsme se potýkali s divokými a dost neurvalými řidiči, nekompromisními výrazy vesničanů, kteří to s námi vždycky mysleli upřímně – v tom dobrém i v tom zlém, ale hlavně jsme měli stále plné ruce práce s dramatickými objevy. Vezměte si archeologické lžíce a špachtle a vydejte se s námi do neprozkoumaných jihovýchodních končin. Vydejte se na křižovatku pokladů.
Turčata
„Matouši, spíš?“
„Už ne!“ zavrčel a převalil se na bok.
„Skvělé! Zrovna jsem objevila místo, kde lidé před dvěma tisíci let uctívali bohy slunce a měsíce. Musíme tam! Vstávej! Sbalíme se a jedeme!“ neskrývala jsem ani náznakem své nadšení.
„Eh, když já mám ještě noc. A klidně ty bohy budu uctívat ve spánku, když mi dáš teď pokoj.“
„Jenže turecké radosti nepočkají! Jen si to představ: tisíce pokladů starých tisíce let a všechny čekají na to, až je na naší cestě objevíme,“ nenechala jsem se odradit Matoušovou ranní nevrlostí.
„Ty poklady na nás čekají tisíce let! Pár hodin navíc snad nebude problém, ne? “ zabručel v polospánku. Jeho hlas zněl o poznání veseleji, ale v obličeji byl stále zakaboněný. Za půl hodiny jsme už byli na cestě. Já s pusou od ucha k uchu, Matouš s výrazem čerstvě probuzeného muže à la nepřibližujte se ke mně. Po očku jsem se na něj dívala a říkala si, že jeho kukuč by mohl zabrat i na svérázné Turky. Třeba se k nám konečně začnou chovat s větším respektem, ušklíbla jsem se pro sebe.
Opustili jsme kopcovité město Mardin a mířili si to jihovýchodním zapomenutým cípem Turecka do ještě zapomenutějšího naleziště Soğmatar. Moc jsem si přála, abychom tam našli všechny sochy bohů a oltáře pod širým nebem, o kterých jsem tak dychtivě četla. Projížděli jsme vyprahlou kopcovitou krajinou posetou balvany všech velikostí a tvarů a připadali si jako hrdinové z akčního filmu. Slité šedo-červeno-hnědé okolí po chvíli osvěžily velké bílé čtvercové plochy. Mžourala jsem na ty obří pole a najednou mi to došlo.
„To je bavlna!“ vykřikla jsem nadšeně.
Zastavili jsme na kraji silnice a sešli k nejbližšímu poli, abychom se pozdravili s touto elegantní plodinou.
Líbí se vám kniha?
Ukázka z knihy - Kostarika
Hovory z deštného lesa
Kostarika, země ohně i vody. Sopečné krátery tyčící se nad zelenou oázou a rozbouřené oceány z obou stran. A Ticos, jak si sami Kostaričané říkají, se svým flegmatickým přístupem k životu. A k tomu všechna ta zvířata, která si užívají bezstarostných časů v jednom z nejdivočejších koutů naší planety. Kostaričané ale často surfují na stejné vlně jako jejich opeření a chundelatí souputníci. Když jsme se bavili s jedním z nich, bezděčně vyvstalo na povrch jedno hluboké moudro: „Ještěže jsme chudí! Žijeme si svůj volný ajednoduchý život a nenecháme se jen tak něčím vystresovat.Umíme si užívat toho, že nám ke štěstí stačí málo. Pura Vida,“ zakončil Manuel svoji hloubavou poznámku typickým pozdravem, který mnoho z chování Kostaričanů vystihuje.
Pura Vida, přátelé!
Když jsem poprvé slyšel o Kostarice, titulky v novinách hlásaly, že tam žijí lidé dlouho a spokojeně. V čem to ale vězí? Proč se v zemi uprostřed Střední Ameriky, kde jinak slyšíme hlavně o válkách gangů a kde bezpečnost a poklidný život zrovna neobsazují první místa v žebříčku,najednou objevil takový pohodový kus země s lidmi žijícími klidně přes sto let? V čem tedy spočívá jejich štěstí?
„My věci moc neřešíme a radujeme se z toho, že žijeme … Když něco je, tak to je, a když není, tak se z toho netrápíme,“ vysvětloval nám Santiago, zatímco jsme hleděli z místní hospody do vln oceánu.
Ono heslo Pura Vida, které pro Kostaričany vystihuje právě tento přístup k životu, můžete opravdu zaslechnoutna každém kroku.
„Pura Vida! Užijte si výlet,“ slyšeli jsme od našeho domácího Ricka, u kterého jsme bydleli v přímořském letovisku Guanacaste na poloostrově Nicoya.
„A co to vlastně přesně znamená?“ zeptal jsem se se zájmem.
„Znáte výraz mañana? Ve smyslu flegmatického přístupu k životu?“ zeptal se nás Rick.
„Jasně, to znamená něco jako moc to neřeším, nějak se to stane… Hlavně žádný stres,“ odpověděla Kristýna.
„Tak to je i Pura Vida. Říká se, že Pura Vida má tři významy – ráno, zítra a možná… A myslím, že všechny to vystihují přesně,“ zazubil se.
Chcete se dočíst víc?
Ukázka z knihy - Japonsko
P(r)lavidla země vycházejícího slunce
Japonsko je zemí mnoha tváří, ale vůbec se netváří – na porušování pravidel, na vybočování z řady a ani jeden na druhého. Na veřejnosti už totiž po staletí nasazují tradiční divadelní masky úslužnosti a neutrality, aby je pak doma mohli strhnout a pořádně si oddechnout. Zanadávat. Hlasitě se zasmát. A pustit si nový díl anime nebo přepálené televizní estrády. Pak vyjdou zase na ulici a stanou se přirozenou součástí té neuchopitelné změti. Změti, ve které kontrastují prastaré chrámy, tradiční hierarchie a úcta ve společnosti s technologickými pokroky, kočičími kostýmy a neonovým nočním životem. Vrbová košťátka versus roboti. Japonsko má všechno. Jen ten průměr chybí…
„Ba ne, na ten průměr si přece hrajeme pod těmi maskami,“ zasmál se kamarád Masa.
Originální i jednolité, tradiční i pokrokové. A hlavně tak neskutečně pestré. Takové je Japonsko.
Na značkách
„Přijde mi, že Japonci jsou jako převozníci,“ zamýšlel se Matouš v útulném baru v Sapporu, kde jsme seděli spolu s Masou. „Na jedné straně máte stovky možná tisíce let staré tradice a do toho se tady tlačí roboti a pokrok tak pokrokový, že sám někdy nestíhám.“
„A pořád pendlujeme z jedné strany na druhou, mladí i staří,“ ušklíbl se Masa. „Jen skupina A si k tomu půjčuje vodní skútry a skupina B si staví dřevěné kocábky…“
„… kterým ty vodní skútry dělají pořádné vlny a pěkně s ní houpou,“ dořekla jsem.
„Houpou, ale vůbec je to nerozhází, s pevnou myslí i rukou pádlují ve stejném rytmu až do cíle. Staří ví, kde je jejich místo a my zase víme, že jim patří obdiv a poklona.“
„Inu, Znáte svá plavidla i pravidla. Dokonale navržená hra,“ shrnula jsem a dopila zbytek sapporského, pořádně hořkého piva.
Japonsko možná nedává smysl na první pohled a tváří se stejně chaoticky a neuspořádaně jako třeba Turecko, ale při delším pobytu a při bližším zkoumání nakonec zjistíte, že je vcelku jednoduché. Stačí trpělivě a systematicky rozmotávat zašmodrchané nitě, až je hezky uhladíte a namotáte zpět na cívky. Stejně tak, jako by to udělali Japonci. Zkrátka, když se držíte jejich stop, nešlápnete vedle. Barvy, chutě a vůně země vycházejícího slunce i samotné japonské povahy se pak ukáží nenuceně a snadno. A mnohem rychleji, než byste bývali čekali.
Čtvrt roku jsme v Japonsku zkoumali tamní poměry, život a všechno to, co dělá obyvatele šťastnými. Trochu jsme čekali, že to bude rozcuchané jako Turecko, jenže…