Search
Close this search box.

Neuvěřitelné, neopakovatelné, nezapomenutelné

Cesty za štěstím 2

Svobodomyslné Norsko

Kontroverzní Čína

Dechberoucí Arménie

Ukázka z knihy - Norsko

Měla jsem velký strach a dobrou fyzičku, což ve výsledku způsobovalo tempo tryskomyši. Mariu s Ericou jsme nechali daleko za sebou, a to bez jakéhokoliv vysvětlování. Tim zřejmě tušil, že se bojím, ale jak moc, o tom neměl ani páru. To jsem si nechtěla připouštět ani já sama. Nastala mentální hra, která v mém životě neměla obdoby. Síla mysli versus síla strachu. Velmi vyrovnaný souboj. Naprogramovala jsem se přežít. Naprogramovala jsem si výhru mysli. Kdyby zvítězil strach, zblázním se asi na místě – zkoprním nebo spadnu do údolí. Normálně výšky miluji. Tam, kde se ostatní bojí přiblížit k okraji, já s klidnou myslí rozjímám a medituji. Jenže s výškami se kamarádím jen tehdy, pokud vím, že nemůžu spadnout. Tato podmínka se mi dařila plnit celý dosavadní život. Až do této chvíle.

„Time, kdy už se dostaneme na nějakou plošinu?“ sípala jsem.
„Ještě chvíli to potrvá,“ promluvil. „V plánu je postupně stoupat traverzem výš a výš, obejdeme tak část hory, až se dostaneme na vrchol z druhé strany.“
„Ehm, sakra,“ zamumlala jsem, „já potřebuju na plošinu urgentně.“ „Bojíš se?“ otočil se Tim a znepokojeně se na mě zahleděl.
„Trochu jo, je to tady fakt strašně prudký,“ mírnila jsem své bujaré emoce. 
Podvědomě jsem tušila, že kdybych vyslovila naplno svůj strach, bude to působit jako zaklínadlo a budu se bát o to víc. Takto jsem měla stále možnost se vnitřně přesvědčovat, že jsem v klidu. Psychologické procesy mám v sobě docela zmapované – nesporná výhoda psychologické kariéry. Ani jsem netušila, k čemu všemu se tyto introspektivní zkušenosti hodí.
„Ještě je možnost sundat si lyže, připnout je na batoh a vyšplhat přímo nahoru tady po skále nad námi. Sice nemáme mačky a cepíny, ale vypadá to, že bychom to mohli zvládnout i bez nich. Je tam hodně hlubokého sněhu a kamenů, po kterých se dá vyjít nahoru. To bude nejrychlejší,“ mrkl na mě spiklenecky Tim. 
Byla jsem jako ochromená, v hlavě mi blikala červeně kontrolka: „Potřeba plošiny“, a to bylo celé, nad čím jsem v tu chvíli byla schopná přemýšlet. Tim vymyslel řešení rychlého dosažení mého vysněného cíle, a tak jsem se rozhodla ho poslechnout a vydat se do míst, kam by mě nikdo nikdy za normálních okolností nedostal. Tim zahalekal na holky za námi, že jsme se rozhodli jít kolmo nahoru a že nás mají následovat, a pak si začal sundávat lyže a dávat je na batoh.
„Taky si sundej svoje skialpy. Na nich se nahoru nedostaneš, je to moc prudký,“ prohodil směrem ke mně. 
„Já se nemůžu otočit. Můžu se dívat jen před sebe, nebo nahoru,“ pípla jsem.
„Jo, tak stůj a já ti pomůžu,“ zazněl Tim rozhodně. 
„Pospěš si, prosím,“ popoháněla jsem ho, zatímco mi odepínal vázání. „Nemůžu dlouho stát. Když jdu, bojím se méně. Když zastavíme, začnu víc přemýšlet a přemáhá mě strach.“ 
To už Tim svižně oklepával sníh z lyží a připevňoval mi je na batoh. Porozuměl mi. Z velkého ošlehaného horala a extrémního sportovce se najednou stal pečovatel. 

Líbí se vám kniha?

Můžete také prozkoumat treky na Lofotech, nebo jak to vypadá na nejsevernější výběžek pevninské Evropy, ale hlavně jak se v Norsku žije a co dělá nory šťastnými.

Ukázka z knihy - Čína

Další den brzy ráno jsem vyrazila na dlouhou cestu na sever do vytouženého městečka Litang. Nejprve jsem musela projít autobusovými kontrolami připomínajícími ty na letišti a poté, když úřednictvo uznalo, že můj pas i zavazadlo jsou v pořádku, jsem byla vpuštěna do vozu. Po osmi hodinách kodrcavé jízdy a uchrchlaných spolucestujících jsem celá zmátořená vystoupila v ošuntělém městě Xiangcheng, kde jsem měla buď možnost přečkat do druhého dne na autobusový spoj do Litangu, nebo si odtamtud vzít sdíleného taxíka. Rozhodla jsem se pro variantu B, kdy jsem se uvnitř auta mačkala s několika Číňany a jedním Tibeťanem. Konverzace mezi mnou a dalšími pasažéry skončila dříve, než začala. Jediná snaha o komunikaci probíhala s čínským řidičem. Z internetového překladače jsem mu pouštěla čínskou větu: „Jedeš moc rychle. Chce se mi zvracet. Prosím zpomal.“

Ten mi na to do svého mobilu nahrál vzkaz, který nechal pro změnu přeložit do angličtiny. „Vše ok?“ ptal se mě jeho překladač.

„Ne, je mi špatně z jízdy!“ odpovídala jsem do svého internetového překladače, který jsem mu následně pustila.

„Ne, to nebýt kráva, to být jak,“ zaznělo na to z jeho překladače.

„Cože?“ vykřikla jsem česky a z okýnka přitom zahlédla několik referovaných jaků.

Na tohle fakt nemám, pomyslela jsem si a zanořila obličej do dlaní. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek a snažila se to vydržet. Zvracela jsem, až když řidič zastavil uprostřed bezejmenné šedé vesničky. Nestavěl kvůli mně. Důvodem byla výměna taxíků, patrně z ekonomických důvodů, kterou jsem odtušila z okolního děje. Čínští pasažéři se rozprchli po vsi a Tibeťan a já jsme byli vyzváni, abychom si přesedli do druhého vozu, který, k mé úlevě, už řídil jiný muž.

Projížděli jsme hnědou, mírně zvlněnou Tibetskou náhorní plošinou. Kde končil horizont, tam začínalo blankytně modré nebe. Takhle čistý a jasný pohled se mi už měsíce nenaskytl, zauvažovala jsem. Najednou jsem si všimla několika obřích ptáků stojících podél silnice. Vyvalila jsem na ně oči a chvíli přemýšlela, co jsou zač. Pak mi to došlo. „Supi, ptáci smrti,“ zašeptla jsem pro sebe fascinovaně.

Za necelou hodinu jsem už vystupovala v Litangu, ve kterém mě přivítaly rudé čínské vlajky. Jak jinak, pomyslela jsem si. Dostala jsem tip, že cizince ubytovávají ve městě pouze dva hotely. Jeden jsem podle dostupných fotek našla, ale nevypadal, že by měl za posledních několik let otevřeno, a o druhém jsem se notnou chvíli přesvědčovala, že mi v něm bude dobře.

Vstoupila jsem dovnitř, kde mě hned uvítaly usměvavé staré Tibeťanky v jejich národním pestrobarevném oděvu. Gestikulací jsme se hravě domluvily a už mě vedly do pokoje. Dům hrůzy, pomyslela jsem si. Stoupala jsem nahoru po kamenných, rozpraskaných schodech, na zdech visela rozbitá zrcadla a celkovou atmosféru dokresloval pronikavý hnilobný zápach. Pokoj nevypadal o nic lépe. Vzpomínka na sprchu a záchod mi ani po dvou letech nedělá vůbec dobře. Radši tedy vynechám barvitý popis a stručně to shrnu tak, že jsem se štítila jen do koupelny vkročit, natož se v ní umýt. Ubytování bylo téměř zadarmo, ale i tak, kdo by tam chtěl být?

Byl duben, venku poletoval sníh a já neměla kam jinam jít. Škoda, že jsem si s sebou nevzala stan, napadlo mě. Chvíli jsme rozdýchávala nejhorší ubytování mého života a pak se rozhodla v domě hrůzy zůstat tři dny místo plánovaného týdne. Ještěže se tibetské babičky tak mile usmívaly… Od rána do večera holt musím být venku, pomyslela jsem si. Nedbala jsem únavy a rychle vyklouzla z hotelu ven, abych se porozhlídla ve starých uličkách města.

 Litang se nachází v provincii Sichuan v bývalé oblasti Kham a zároveň je součástí Tibetské periferní oblasti.

Supi měří až jeden metr.

Tito mrchožraví ptáci jsou známí tím, že konzumují i mrtvá, rozsekaná lidská těla při tibetském rituálu zvaném nebeský pohřeb, který je stále na nějakých místech Tibetu praktikován – třeba v Litangu.

Zahraniční turisté se nemůžou ubytovávat ve všech hotelech, protože některé z nich nemají povolení hostit jiné než čínské návštěvníky. Zahraniční turisté musí být během svého pobytu v Číně po celou dobu evidováni.

Chcete se dočíst víc?

Ukázka z knihy - Arménie

Zamrzlý socialistický duch místa se v jezeře rozplynul a zbyl pouze výhled na stříbřitě modrou hladinu a na pohoří Malého Kavkazu nabírajícího dech na protějším břehu.

„Já jsem tady tak šťastná,“ usmívala jsem se blaženě.

„A já taky, vůbec se mi nebude chtít zpátky do Nizozemska,“ pokračovala Margaret.

„Taky to tady mám ráda, na svou rodnou hroudu jsem pyšná. Víte ale, kdy já budu nejšťastnější…?“ šibalsky na nás zamrkala Lia.

Stály jsme vedle sebe na břehu jezera a napjatě čekaly na odpověď.

„… až ze mě bude rentiér,“ zaznělo do ticha.

S Margaret jsme se přidušeně zasmály.

„To myslíš vážně?“ zvedla obočí Margaret.

„No jasně! Až budu multimilionář, budu svobodná a plně spokojená se životem. Mám dobrou práci, a tak doufám, že tam směřuji. Za takových deset, patnáct let snad dosáhnu těchto cílů. Máte to snad jinak?“

Upřeně jsem se na Liu zahleděla a zamrazilo mě po těle. V tichosti jsem si třídila myšlenky, a slova se tak chopila Margaret, která ze své rozjívenosti už poněkolikáté přešla na hlubokou notu: „Já asi jo. Nečekám na to, co bude, nebo nebude, to by mě asi dost stresovalo a nemohla bych si užívat to, co

Někdy mě ale přepadne strach z budoucnosti, proto o to víc chci blbnout a dovádět…“

„… protože když si hraju, tak žiju,“ doplnila jsem.

„To mi přijde takové bezprizorní. Cožpak nemáte plány?“ podivila se Lia.

„Plány být šťastná až pak nemám žádné. Občas ke mně chodí vize, které ale nedefinují moji radost,“ odpověděla jsem.

„To je zajímavé, ale máme to asi každá jinak. Já se potřebuju k něčemu upnout, něčeho se držet… a těšit se na lepší budoucnost,“ podívala se na mě Lia.

„Co ti brání být šťastná v přítomnosti?“ zamýšlela jsem se.

„Asi obavy o budoucnost,“ uchechtla se Lia.

„Budoucnost teď neexistuje. Možná ani nenastane… Čistě hypoteticky – co kdybys zítra zemřela?“

Lia i Margaret sebou trhly.

Zhluboka jsem se nadechla a dál pokračovala: „Říkám to proto, že svoboda a štěstí je stav mysli, ne bankovního konta. Máš první milion? Budeš toužit po druhém. Máš sto milionů? Budeš toužit po miliardě… Tahle hra připoutanosti nebere konce. O tom, jak důležitá nepřipoutanost je, mi pověděli bhútánští mniši. Ti třeba na smrt myslí několikrát denně, a to právě proto, aby si uvědomovali pomíjivost.“

„A co se teda stane, když si uvědomíš pomíjivost?“ zeptala se mě Lia tichým hlasem.

„Žiješ teď.“

Nestačila vám ukázka?

Informace o knize

272 stran

2021 vydáno

Cesty za štěstím 2

Chybí vám ještě v knihovně?