Ptáci smrti

Další den brzy ráno jsem vyrazila na dlouhou cestu na sever do vytouženého městečka Litang. Nejprve jsem musela projít autobusovými kontrolami připomínajícími ty na letišti a poté, když úřednictvo uznalo, že můj pas i zavazadlo jsou v pořádku, jsem byla vpuštěna do vozu. Po osmi hodinách kodrcavé jízdy a uchrchlaných spolucestujících jsem celá zmátořená vystoupila v ošuntělém městě Xiangcheng, kde jsem měla buď možnost přečkat do druhého dne na autobusový spoj do Litangu, nebo si odtamtud vzít sdíleného taxíka. Rozhodla jsem se pro variantu B, kdy jsem se uvnitř auta mačkala s několika Číňany a jedním Tibeťanem. Konverzace mezi mnou a dalšími pasažéry skončila dříve, než začala. Jediná snaha o komunikaci probíhala s čínským řidičem. Z internetového překladače jsem mu pouštěla čínskou větu: „Jedeš moc rychle. Chce se mi zvracet. Prosím zpomal.“

Ten mi na to do svého mobilu nahrál vzkaz, který nechal pro změnu přeložit do angličtiny. „Vše ok?“ ptal se mě jeho překladač.

„Ne, je mi špatně z jízdy!“ odpovídala jsem do svého internetového překladače, který jsem mu následně pustila.

„Ne, to nebýt kráva, to být jak,“ zaznělo na to z jeho překladače.

„Cože?“ vykřikla jsem česky a z okýnka přitom zahlédla několik referovaných jaků.

Na tohle fakt nemám, pomyslela jsem si a zanořila obličej do dlaní. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek a snažila se to vydržet. Zvracela jsem, až když řidič zastavil uprostřed bezejmenné šedé vesničky. Nestavěl kvůli mně. Důvodem byla výměna taxíků, patrně z ekonomických důvodů, kterou jsem odtušila z okolního děje. Čínští pasažéři se rozprchli po vsi a Tibeťan a já jsme byli vyzváni, abychom si přesedli do druhého vozu, který, k mé úlevě, už řídil jiný muž.

Projížděli jsme hnědou, mírně zvlněnou Tibetskou náhorní plošinou. Kde končil horizont, tam začínalo blankytně modré nebe. Takhle čistý a jasný pohled se mi už měsíce nenaskytl, zauvažovala jsem. Najednou jsem si všimla několika obřích ptáků stojících podél silnice. Vyvalila jsem na ně oči a chvíli přemýšlela, co jsou zač. Pak mi to došlo. „Supi, ptáci smrti,“ zašeptla jsem pro sebe fascinovaně.

Za necelou hodinu jsem už vystupovala v Litangu, ve kterém mě přivítaly rudé čínské vlajky. Jak jinak, pomyslela jsem si. Dostala jsem tip, že cizince ubytovávají ve městě pouze dva hotely.[4] Jeden jsem podle dostupných fotek našla, ale nevypadal, že by měl za posledních několik let otevřeno, a o druhém jsem se notnou chvíli přesvědčovala, že mi v něm bude dobře.

Vstoupila jsem dovnitř, kde mě hned uvítaly usměvavé staré Tibeťanky v jejich národním pestrobarevném oděvu. Gestikulací jsme se hravě domluvily a už mě vedly do pokoje. Dům hrůzy, pomyslela jsem si. Stoupala jsem nahoru po kamenných, rozpraskaných schodech, na zdech visela rozbitá zrcadla a celkovou atmosféru dokresloval pronikavý hnilobný zápach. Pokoj nevypadal o nic lépe. Vzpomínka na sprchu a záchod mi ani po dvou letech nedělá vůbec dobře. Radši tedy vynechám barvitý popis a stručně to shrnu tak, že jsem se štítila jen do koupelny vkročit, natož se v ní umýt. Ubytování bylo téměř zadarmo, ale i tak, kdo by tam chtěl být?

Byl duben, venku poletoval sníh a já neměla kam jinam jít. Škoda, že jsem si s sebou nevzala stan, napadlo mě. Chvíli jsme rozdýchávala nejhorší ubytování mého života a pak se rozhodla v domě hrůzy zůstat tři dny místo plánovaného týdne. Ještěže se tibetské babičky tak mile usmívaly… Od rána do večera holt musím být venku, pomyslela jsem si. Nedbala jsem únavy a rychle vyklouzla z hotelu ven, abych se porozhlídla ve starých uličkách města.

 Litang se nachází v provincii Sichuan v bývalé oblasti Kham a zároveň je součástí Tibetské periferní oblasti.

Supi měří až jeden metr.

Tito mrchožraví ptáci jsou známí tím, že konzumují i mrtvá, rozsekaná lidská těla při tibetském rituálu zvaném nebeský pohřeb, který je stále na nějakých místech Tibetu praktikován – třeba v Litangu.

Zahraniční turisté se nemůžou ubytovávat ve všech hotelech, protože některé z nich nemají povolení hostit jiné než čínské návštěvníky. Zahraniční turisté musí být během svého pobytu v Číně po celou dobu evidováni.