Zamrzlý socialistický duch místa se v jezeře rozplynul a zbyl pouze výhled na stříbřitě modrou hladinu a na pohoří Malého Kavkazu nabírajícího dech na protějším břehu.

„Já jsem tady tak šťastná,“ usmívala jsem se blaženě.

„A já taky, vůbec se mi nebude chtít zpátky do Nizozemska,“ pokračovala Margaret.

„Taky to tady mám ráda, na svou rodnou hroudu jsem pyšná. Víte ale, kdy já budu nejšťastnější…?“ šibalsky na nás zamrkala Lia.

Stály jsme vedle sebe na břehu jezera a napjatě čekaly na odpověď.

„… až ze mě bude rentiér,“ zaznělo do ticha.

S Margaret jsme se přidušeně zasmály.

„To myslíš vážně?“ zvedla obočí Margaret.

„No jasně! Až budu multimilionář, budu svobodná a plně spokojená se životem. Mám dobrou práci, a tak doufám, že tam směřuji. Za takových deset, patnáct let snad dosáhnu těchto cílů. Máte to snad jinak?“

Upřeně jsem se na Liu zahleděla a zamrazilo mě po těle. V tichosti jsem si třídila myšlenky, a slova se tak chopila Margaret, která ze své rozjívenosti už poněkolikáté přešla na hlubokou notu: „Já asi jo. Nečekám na to, co bude, nebo nebude, to by mě asi dost stresovalo a nemohla bych si užívat to, co

Někdy mě ale přepadne strach z budoucnosti, proto o to víc chci blbnout a dovádět…“

„… protože když si hraju, tak žiju,“ doplnila jsem.

„To mi přijde takové bezprizorní. Cožpak nemáte plány?“ podivila se Lia.

„Plány být šťastná až pak nemám žádné. Občas ke mně chodí vize, které ale nedefinují moji radost,“ odpověděla jsem.

„To je zajímavé, ale máme to asi každá jinak. Já se potřebuju k něčemu upnout, něčeho se držet… a těšit se na lepší budoucnost,“ podívala se na mě Lia.

„Co ti brání být šťastná v přítomnosti?“ zamýšlela jsem se.

„Asi obavy o budoucnost,“ uchechtla se Lia.

„Budoucnost teď neexistuje. Možná ani nenastane… Čistě hypoteticky – co kdybys zítra zemřela?“

Lia i Margaret sebou trhly.

Zhluboka jsem se nadechla a dál pokračovala: „Říkám to proto, že svoboda a štěstí je stav mysli, ne bankovního konta. Máš první milion? Budeš toužit po druhém. Máš sto milionů? Budeš toužit po miliardě… Tahle hra připoutanosti nebere konce. O tom, jak důležitá nepřipoutanost je, mi pověděli bhútánští mniši. Ti třeba na smrt myslí několikrát denně, a to právě proto, aby si uvědomovali pomíjivost.“

„A co se teda stane, když si uvědomíš pomíjivost?“ zeptala se mě Lia tichým hlasem.

„Žiješ teď.“