Ukázka ze sekce Norsko - Cesty za štěstím 2

SÍLA MYSLI VERSUS SÍLA STRACHU 

Měla jsem velký strach a dobrou fyzičku, což ve výsledku způsobovalo tempo tryskomyši. Mariu s Ericou jsme nechali daleko za sebou, a to bez jakéhokoliv vysvětlování. Tim zřejmě tušil, že se bojím, ale jak moc, o tom neměl ani páru. To jsem si nechtěla připouštět ani já sama. Nastala mentální hra, která v mém životě neměla obdoby. Síla mysli versus síla strachu. Velmi vyrovnaný souboj. Naprogramovala jsem se přežít. Naprogramovala jsem si výhru mysli. Kdyby zvítězil strach, zblázním se asi na místě – zkoprním nebo spadnu do údolí. Normálně výšky miluji. Tam, kde se ostatní bojí přiblížit k okraji, já s klidnou myslí rozjímám a medituji. Jenže s výškami se kamarádím jen tehdy, pokud vím, že nemůžu spadnout. Tato podmínka se mi dařila plnit celý dosavadní život. Až do této chvíle.
„Time, kdy už se dostaneme na nějakou plošinu?“ sípala jsem.
„Ještě chvíli to potrvá,“ promluvil. „V plánu je postupně stoupat traverzem výš a výš, obejdeme tak část hory, až se dostaneme na vrchol z druhé strany.“
„Ehm, sakra,“ zamumlala jsem, „já potřebuju na plošinu urgentně.“ „Bojíš se?“ otočil se Tim a znepokojeně se na mě zahleděl.
„Trochu jo, je to tady fakt strašně prudký,“ mírnila jsem své bujaré emoce. 
Podvědomě jsem tušila, že kdybych vyslovila naplno svůj strach, bude to působit jako zaklínadlo a budu se bát o to víc. Takto jsem měla stále možnost se vnitřně přesvědčovat, že jsem v klidu. Psychologické procesy mám v sobě docela zmapované – nesporná výhoda psychologické kariéry. Ani jsem netušila, k čemu všemu se tyto introspektivní zkušenosti hodí.
„Ještě je možnost sundat si lyže, připnout je na batoh a vyšplhat přímo nahoru tady po skále nad námi. Sice nemáme mačky a cepíny, ale vypadá to, že bychom to mohli zvládnout i bez nich. Je tam hodně hlubokého sněhu a kamenů, po kterých se dá vyjít nahoru. To bude nejrychlejší,“ mrkl na mě spiklenecky Tim. 
Byla jsem jako ochromená, v hlavě mi blikala červeně kontrolka: „Potřeba plošiny“, a to bylo celé, nad čím jsem v tu chvíli byla schopná přemýšlet. Tim vymyslel řešení rychlého dosažení mého vysněného cíle, a tak jsem se rozhodla ho poslechnout a vydat se do míst, kam by mě nikdo nikdy za normálních okolností nedostal. Tim zahalekal na holky za námi, že jsme se rozhodli jít kolmo nahoru a že nás mají následovat, a pak si začal sundávat lyže a dávat je na batoh.
„Taky si sundej svoje skialpy. Na nich se nahoru nedostaneš, je to moc prudký,“ prohodil směrem ke mně. 
„Já se nemůžu otočit. Můžu se dívat jen před sebe, nebo nahoru,“ pípla jsem.
„Jo, tak stůj a já ti pomůžu,“ zazněl Tim rozhodně. 
„Pospěš si, prosím,“ popoháněla jsem ho, zatímco mi odepínal vázání. „Nemůžu dlouho stát. Když jdu, bojím se méně. Když zastavíme, začnu víc přemýšlet a přemáhá mě strach.“ 
To už Tim svižně oklepával sníh z lyží a připevňoval mi je na batoh. Porozuměl mi. Z velkého ošlehaného horala a extrémního sportovce se najednou stal pečovatel. 

Exkluzivní předprodej Knihy CESTY ZA ŠTĚSTÍM 2