Moje cesta ke knize Cesty za štěstím

Už odmalička jsem toužila psát. Když mi bylo deset, rozhodla jsem se napsat dobrodružnou knihu o dětech. Koupila jsem si deník a poctivě promýšlela první kapitolu, kterou jsem nakonec zdárně dopsala. Mé povinnosti veselého dětství mě ale natolik zaneprázdnily, že jsem se už k pokračování knihy nedostala.  Psaní jsem tak vyměnila za „přehazky“, „slepé báby“, „honičky“ a další existenciální nezbytnosti normálního dítěte.

Další sblížení s literaturou probíhalo na druhém stupni základní školy. Dostali jsme skvělou češtinářku, která mě k psaní slohů hodně motivovala. Zavedla nám také takzvané kulturní deníky, kam jsme si zaznamenávali všechny zážitky, výlety, přečtené knihy a kulturní akce. Čtenářský deník se mnoha lidem může jevit jako otrava fungující na principu ctrl+c, ctrl+v… Vlastně ani já jsem z výpisků knížek nebyla na větvi, ale neskutečně moc mě bavilo plnit stránky kulturních deníků mými zážitky z cest. 

 

Už jako malá jsem hodně cestovala; s rodinou jsem jezdila na vandry a se skautem na výpravy. Byla to dobrodružná indiánská léta, která jsem poctivě zaznamenávala do několika kulturních deníků, a svými příhodami bavila milou paní učitelku. Jednou si mě zavolala a řekla mi, že bych své cestovatelské zážitky měla vydat jako knihu.  Oči mi jen zářily a její slova se mnou hluboce rezonovala. V tu chvíli jsem věděla, že tohle přesně chci. 

Štěstí versus diagnóza

Pak nastalo období gymnázia, kdy se má kreativita dusila pod kvantem informací z dějepisu, fyziky, chemie a dalších středoškolských oborů. Po této náročné době nastalo rajské období vysoké školy. Najednou jsem cítila pohodu a volnost, která mi před tím několik let chyběla.  Studovala jsem psychologii, kterou jsem si vybrala proto, že se ráda orientuji v pocitech a složitostech lidského myšlení. Navíc mi tento obor přinášel jistý přesah do spirituální roviny. 

Po nějaké době jsem zjistila, že se ve škole zabýváme víc tím, co je u lidí patologické než tím, co je skvělé. O to víc jsem si pak vážila optimisticky laděných předmětů, jakými byly pozitivní psychologie či sanoterapie, které zároveň vedli senzační vyučující. Tak rostl můj zájem o zkoumání pozitivních emocí, který vyústil v diplomovou práci a dál pokračuje na doktorátu z psychologie, kde v rámci dizertační práce dělám kvalitativní výzkum štěstí a spirituality v multikulturním kontextu.

Mezitím ke mně začal někde hluboko z podvědomí promlouvat starý známý hlas, který mi jasně sděloval, že bych měla psát. Současně s psychologií jsem tedy začala studovat žurnalistiku, která mě vedla spíše k práci novinářky. Z tohoto oboru jsem si odnesla jádro užitečných informací a zbytek si začala dělat po svém. 

Na vysokých školách jsem také objevila kouzlo pomalého cestování, přičemž nejrůznější výměnné pobyty a dlouhodobé stáže mi přímo hrály do karet… 

Naproti strachům

Sólo výpravy jsem začala podnikat během magisterského studia psychologie. Než jsem poprvé vyrazila sama na semestr do Dánska, pochybovala jsem nad tím, jestli už nadešel ten správný čas na tak dlouhé cesty. Rychle mě ale napadlo, že ten nemusí nastat nikdy. Dosud se mi nestalo, že bych byla na všechno stoprocentně připravená a duševně zcela vyrovnaná. Vždycky jsou tam nějaké obavy… Pokud se však člověk přestane bát svých strachů a nechá je volně plynout, samy se časem rozpustí.

Semestr v Dánsku byl rozjezdem mého života v zahraničí. 

Prvním velkým krokem do neznáma byl Bhútán, kam jsem se vydala po několika semestrech strávených v severských zemích, kde spolehlivost a plánování jde ruku v ruce se středoevropským smýšlením. Bhútán byl ale střet s novou dimenzí vesmíru. Dopředu nešlo domluvit téměř nic. Neměla jsem ubytování, ze školy se mi ozývali dost sporadicky a vlastně jsem vůbec netušila, kam jedu, co kde budu dělat a jak se tam budu pohybovat. Jediné, co jsem věděla naprosto jistě, bylo to, že Bhútán cítím hluboko v kostech a že si přeji zažít a zkoumat tamní fenomén štěstí. 

 

 

Vážila jsem si toho, že jsem prošla náročným výběrovým řízením a dostala možnost strávit tam devět měsíců, ale obavy z neznáma byly veliké. Den před odjezdem jsem neměla zařízené vůbec nic, adrenalin mi přerůstal přes hlavu a já přemítala, zda vůbec odjedu. Naštěstí jsem ale od přírody hodně zvědavý tvor, a tak jsem se odvážila jít do toho po hlavě. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Právě Bhútán mě inspiroval ke psaní cestopisných reportáží, postřehů a příběhů, které se nakonec spojily s dalšími zeměmi, a vznikla kniha Cesty za štěstím.  

Mocná přítomnost

Bhútánci nic neřeší, žijí přítomným okamžikem a věci domlouvají za chodu. Od rána do večera se usmívají a nic pro ně není problém. Země hřmícího draka byla pro mě osudová, a to jak ze spirituálního, výzkumného, tak i lidského hlediska. Filozofie buddhismu a laskavost místních lidí mi změnily pohled na život a na svět. Myslím, že každý člověk by měl mít v sobě kousek z Bhútánu. Je to energie, láska, klid a pochopení. Je to odvaha nesoudit sebe ani druhé…

 

                                                         Duchovní život je v Bhútánu nedílnou součástí místní kultury. 

 

Izrael je svébytný prastarý stát, který mě lákal k výzkumu díky své výjimečnosti. Do výzkumu jsem chtěla respondenty ze zemí, které budou navzájem velmi kontrastní. Říkala jsem si, že rozdíl mezi Vikingy, buddhisty a židy bude obrovský, což se mi sice potvrdilo, ale překvapilo mě i spoustu podobností. Jedním příkladem je reinkarnace, v kterou věří nejen buddhisté, ale i židé. Dalším příkladem je velká národní hrdost všech tří států, přičemž Židé jsou nejvíc výbojní. A shodují se na tom, že jim ani nic jiného nezbývá. Strach z války jsem sice u izraelských respondentů cítila, ale v běžném životě se lidé snaží na rozbouřené vody zapomenout a zvesela žít tady a teď.

Židé jsou odnepaměti velcí myslitelé.

Sama jsem nepokoje na vlastní kůži příliš nepocítila, ale Izrael je jedinou zemí, kam bych se chtěla vrátit už jenom jako turista. Hutné příběhy Svaté země mě nenechávaly v klidu a po několika měsících jsem si ráda jela odpočinout do harmoničtějšího prostředí. Izraelci jsou ale ohromně přátelští a chytří lidé, co se mnou rádi debatovali dlouhé hodiny. Rozhovory s židovskými respondenty jsem tak prostě milovala a moc ráda na ně vzpomínám. 

Život na Islandu pro mě představoval výzvy v mnoha ohledech. Země je tam hodně živá, krásná a syrová. Dostala tak blízko sobě, jak jsem před tím snad ani nechtěla. Bylo to děsivé a fascinující. A jen díky tomu jsem měla možnost najít hlubokou harmonii i tam, kde bych ji před tím nikdy nehledala. Na severu jsem dokázala jít naproti svému skrytému nitru, zbořit nefunkční vzorce a postavit si nové zdravé jádro propojené se Zemí. 

Na Islandu jsem se naučila následovat rytmus přírody a být v souladu s nekonečným světlem i tmou. Země ohně a ledu má obrovské terapeutické účinky. Rozdává sílu a lásku, ale člověk ji musí ctít a respektovat. Island je úchvatný poklad přírody a v kombinaci s místními elfy a skřítky vytváří pozoruhodnou mozaiku příběhů. 

 

 

Síla ducha, mysli a přírody

Ani teď, kdy už na cestách trávím většinu roku, se nepřestávám bát (výzkum pokračuje v dalších zemích, které se do knihy už nevešly). Moje zvědavost je ale pokaždé větší než jakýkoliv strach, a tak se vydávám do světa znovu a znovu a vracím se jiná. Každá země, ve které jsem žila, mě zásadně ovlivnila a ukázala další kus vesmíru. Bhútán, Izrael a Island jsem vybrala pro tuto knihu záměrně, neboť mají ohromnou sílu.

Bhútán je země, kde moje duše rozkvetla. Island je země, kde se moje duše dotkla svých kořenů. Izrael je země, kde má mysl poznala svou sílu. 

Síla ducha patří Bhútánu, síla mysli náleží Izraeli a síla přírody dýchá z Islandu. A láska z lidí je pak cítit všude. Některé síly se doplňují a překrývají, všechny tři ale fungují v synergii celistvosti, jež léčí, posouvá a hřeje. 

 

Na vlastní kůži jsem daná místa zakusila, procestovala a naučila jsem se toho tolik, co bych se na žádné škole za mnoho let nedozvěděla. A bylo to hlavně díky kontaktu s lidmi, kteří mě v mnohém inspirovali. Mám pocit, že pokud člověk rád naslouchá příběhům druhých, dozví se všechno, co sám potřebuje pro vlastní život.  A zvlášť ti starší toho umí předat opravdu hodně…

Kniha Cesty za štěstím je o mých zkušenostech, radostech a o všech dalších barvitých pocitech, s kterými jsem se v Bhútánu, Izraeli a na Islandu setkala. Kapitoly jsou směsice mého putování krásnými místy a rozhovorů s inspirativními lidmi. Jak prožívají štěstí domorodci v různých částech světa a jaké je jejich chápání spirituality? Kde sálá ze země energie a kde jsou ukryté poklady? Co mě druzí naučili a čím obohatila já je? Vydejte se po mých stopách do míst, kde si z ingrediencí všech chutí, vůní a barev můžete vytvořit svůj vlastní recept na štěstí.